Informace o Angole
Angola je země, která se nachází na jihu afrického kontinentu. V roce 2002 zde skončila dlouhá občanská válka, po které začaly být využívány bohaté přírodní zdroje. Stále se ale jedná o chudý stát, kde je vysoká dětská úmrtnost i kriminalita a nebezpečí představuje i špatný stav pozemních komunikací, stejně jako nevybuchlé miny. Pro turisty se tedy v žádném případě nejedná o vhodný region, ačkoli některá místa jsou opravdu zajímavá.
Angola kupříkladu disponuje krásnými deštnými pralesy v provincii Cabinda. Na druhou stranu právě v této oblasti stále existuje určité riziko teroristických útoků. Vyrazit je každopádně možné i do Národního parku Kissima, v němž žijí zvířata typická pro safari. Vzhledem k tomu, že Angola disponuje 1 600 km dlouhým pobřežím, nacházejí se zde také pláže jako např. Mussulo. Kromě poznávání je tedy možné rovněž relaxovat.,,
Celá západní část Angoly se nachází na pobřeží Atlantského oceánu. Zde ji tvoří pobřežní nížina, které směrem do vnitrozemí přechází v náhorní plošinu, která se rozkládá na většině území. Část země je tvořena také savanami a sever je pokryt deštnými pralesy. Angola, která se nachází na souřadnicích 12°21′ jižní šířky a 17°21′ východní délky, se člení na 18 provincií. K nim patří i výše zmíněná Cabinda, která je ovšem tzv. exklávou, neboť ji od zbytku země odděluje území Demokratické republiky Kongo.
Angola disponuje rozlohou 1 246 700 km2, což z ní sice činí „až“ sedmou největší africkou zemi, v rámci celého světa je ale 22. Na druhou stranu zde žije necelých 26 milionů lidí, takže hustota zalidnění patří k nejnižším na světě. Hlavním a největším městem Angoly je Luanda, která se nachází na pobřeží Atlantského oceánu na severozápadě země. Mezi dalšími důležitými městy můžeme zmínit Huambo či Namibe.
V tomto státě, který je republikou a většina obyvatel vyznává křesťanství, teče i několik větších řek. Dokonce tu protéká druhá nejvodnatější řeka na Zemi, tedy Kongo. Nejvyšším vrcholem Angoly je Morro do Moco, které měří 2 620 metrů. Nachází se v horském masivu, v jehož údolí jsou nejrozsáhlejší zbytky původního afrického horského lesa v zemi.
Po 14 letech guerillové války byla v roce 1975 vyhlášena nezávislost. Portugalsko předalo vládu MPLA. Krátce poté vypukla mezi MPLA, UNITA a FNLA občanská válka. V občanské válce zahynulo přes 500 000 lidí. FNLA se později z bojů stáhla a konflikt se tak zjednodušil na boj mezi UNITA a MPLA. Tento konflikt se rychle stal figurkou na šachovnici studené války. Levicová MPLA měla podporu Sovětského svazu a Kuby, zatímco povstalce z UNITA podporovaly USA a Jihoafrická republika.[13] Moc v hlavním městě Luandě držely prosovětské síly, prezidentem se v roce 1975 stal António Agostinho Neto, od roku 1979 jím byl José Eduardo dos Santos.[14]
Původní obyvatelé území dnešní Angoly jsou antropology nazýváni Khoikhoiové a Křováci (Samové). Mluvili khoisanskými jazyky, které obsahují mlaskavky, takže když se se zbytky těchto etnik setkali později portugalští kolonisté, působil na ně jejich jazyk tak podivně, že je nazvali "Hotentoty". V tu dobu už ale byla etnická struktura území Angoly proměněná, a to zejména mohutnou bantuskou migrační vlnou v prvním tisíciletí př. n. l., která přišla ze severu a Khoiky a Křováky vytlačila do vnitrozemských okrajových oblastí. Bantuové nakonec ovládli celý jih Afriky, epicentrum jejich expanze bylo zhruba na území dnešní Nigérie a Nigeru.[4] Zatímco původní etnika byla lovecko-sběračská, Bantuové přinesli kulturní novinku - zemědělství. Pěstovali zejména banány a kolokázii jedlou (jedí se její listy, nebo se z nich vyrábí mouka a škrob).
Dne 12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila místní celulózku, papírnu a trafostanici. Při této akci unesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km, při němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila do vlasti 1. července 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila do ČSSR 23. června 1984.[15]
V roce 1992 se obě znepřátelené frakce dohodly, že se z Angoly stane pluralitní stát, ale po volbách UNITA prohlásila, že byly zmanipulované, a boje propukly znovu. V roce 1994 byl obnoven mírový proces, který spočíval v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný.
22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. Nástupce Savimbiho Lucamba Gato uzavřel v dubnu téhož roku s vládní MPLA mírovou dohodu.[16] Hnutí UNITA ukončilo svou ozbrojenou činnost a postavilo se do role nejsilnější opoziční strany. Od té doby se země konsoliduje, především ekonomicky.
Angola je země, která se nachází na jihu afrického kontinentu. V roce 2002 zde skončila dlouhá občanská válka, po které začaly být využívány bohaté přírodní zdroje. Stále se ale jedná o chudý stát, kde je vysoká dětská úmrtnost i kriminalita a nebezpečí představuje i špatný stav pozemních komunikací, stejně jako nevybuchlé miny. Pro turisty se tedy v žádném případě nejedná o vhodný region, ačkoli některá místa jsou opravdu zajímavá.
Angola kupříkladu disponuje krásnými deštnými pralesy v provincii Cabinda. Na druhou stranu právě v této oblasti stále existuje určité riziko teroristických útoků. Vyrazit je každopádně možné i do Národního parku Kissima, v němž žijí zvířata typická pro safari. Vzhledem k tomu, že Angola disponuje 1 600 km dlouhým pobřežím, nacházejí se zde také pláže jako např. Mussulo. Kromě poznávání je tedy možné rovněž relaxovat.
Celá západní část Angoly se nachází na pobřeží Atlantského oceánu. Zde ji tvoří pobřežní nížina, které směrem do vnitrozemí přechází v náhorní plošinu, která se rozkládá na většině území. Část země je tvořena také savanami a sever je pokryt deštnými pralesy. Angola, která se nachází na souřadnicích 12°21′ jižní šířky a 17°21′ východní délky, se člení na 18 provincií. K nim patří i výše zmíněná Cabinda, která je ovšem tzv. exklávou, neboť ji od zbytku země odděluje území Demokratické republiky Kongo.
Angola disponuje rozlohou 1 246 700 km2, což z ní sice činí „až“ sedmou největší africkou zemi, v rámci celého světa je ale 22. Na druhou stranu zde žije necelých 26 milionů lidí, takže hustota zalidnění patří k nejnižším na světě. Hlavním a největším městem Angoly je Luanda, která se nachází na pobřeží Atlantského oceánu na severozápadě země. Mezi dalšími důležitými městy můžeme zmínit Huambo či Namibe.
V tomto státě, který je republikou a většina obyvatel vyznává křesťanství, teče i několik větších řek. Dokonce tu protéká druhá nejvodnatější řeka na Zemi, tedy Kongo. Nejvyšším vrcholem Angoly je Morro do Moco, které měří 2 620 metrů. Nachází se v horském masivu, v jehož údolí jsou nejrozsáhlejší zbytky původního afrického horského lesa v zemi.
Po 14 letech guerillové války byla v roce 1975 vyhlášena nezávislost. Portugalsko předalo vládu MPLA. Krátce poté vypukla mezi MPLA, UNITA a FNLA občanská válka. V občanské válce zahynulo přes 500 000 lidí. FNLA se později z bojů stáhla a konflikt se tak zjednodušil na boj mezi UNITA a MPLA. Tento konflikt se rychle stal figurkou na šachovnici studené války. Levicová MPLA měla podporu Sovětského svazu a Kuby, zatímco povstalce z UNITA podporovaly USA a Jihoafrická republika. Moc v hlavním městě Luandě držely prosovětské síly, prezidentem se v roce 1975 stal António Agostinho Neto, od roku 1979 jím byl José Eduardo dos Santos.
Původní obyvatelé území dnešní Angoly jsou antropology nazýváni Khoikhoiové a Křováci (Samové). Mluvili khoisanskými jazyky, které obsahují mlaskavky, takže když se se zbytky těchto etnik setkali později portugalští kolonisté, působil na ně jejich jazyk tak podivně, že je nazvali "Hotentoty". V tu dobu už ale byla etnická struktura území Angoly proměněná, a to zejména mohutnou bantuskou migrační vlnou v prvním tisíciletí př. n. l., která přišla ze severu a Khoiky a Křováky vytlačila do vnitrozemských okrajových oblastí. Bantuové nakonec ovládli celý jih Afriky, epicentrum jejich expanze bylo zhruba na území dnešní Nigérie a Nigeru. Zatímco původní etnika byla lovecko-sběračská, Bantuové přinesli kulturní novinku - zemědělství. Pěstovali zejména banány a kolokázii jedlou (jedí se její listy, nebo se z nich vyrábí mouka a škrob).
Dne 12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila místní celulózku, papírnu a trafostanici. Při této akci unesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km, při němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila do vlasti 1. července 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila do ČSSR 23. června 1984.
Video o zadržené skupině
V roce 1992 se obě znepřátelené frakce dohodly, že se z Angoly stane pluralitní stát, ale po volbách UNITA prohlásila, že byly zmanipulované, a boje propukly znovu. V roce 1994 byl obnoven mírový proces, který spočíval v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný.
22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. Nástupce Savimbiho Lucamba Gato uzavřel v dubnu téhož roku s vládní MPLA mírovou dohodu. Hnutí UNITA ukončilo svou ozbrojenou činnost a postavilo se do role nejsilnější opoziční strany. Od té doby se země konsoliduje, především ekonomicky.
